Následující článek popisuje tradiční způsoby nahazování omítek. Tyto znalosti se Vám budou při rekonstrukci domu hodit. Jestli máte zájem o přehledně seřazené informace ohledně rekonstrukce domu, včetně různých oprav omítek, kupte si elektronickou či tištěnou knihu Rekonstrukce domu.
Úpravy vnitřních povrchů
Oprava omítek je doménou zednického řemesla, jehož základní principy se pokusíme v následujících kapitolách popsat. Čím staršího interiéru se opravy týkají, s tím větší opatrností bychom měli k omítkám přistupovat. U objektů postavených před rokem 1900 se vyskytují různé estetické povrchové úpravy, které mohou být historicky cenné. Nejsme-li si jistí, zda to není i náš případ, je potřeba problematiku stavebních zásahů projednat, nejlépe s kvalifikovaným památkářem.
Oprava vnitřních stěn
Na stavbách stavěných tradičními zdicími postupy lze najít několik základních druhů omítek. Mezi nejjednodušší z nich patří hrubá vápenná omítka. Tato omítka se používala především v podřadných prostorách, jako jsou sklady, sklepy nebo půdy. Nanese se základní jádrová omítka v jedné vrstvě tlusté do 2 cm. Povrch se pak pouze zatře hladítkem a po uzrání se natře jednoduchým vápenným nátěrem. Kvalita povrchu takovéto jednoduché omítky je odvislá od zrnitosti písku a od intenzity finálního vyhlazení buď dřevěným, nebo kovovým hladítkem. Pokud je jemná omítka kvalitně vyhlazena kovovým hladítkem, říká se jí omítka kletovaná. Nejtradičnější omítkou užívanou pro obytné místnosti je štuková vápenná omítka, která se skládá ze dvou základních vrstev. První vrstvou je jádro z vápenné malty a druhou vrstvou je tzv. štuk. Jádro je naneseno do tloušťky 2 cm, na které se po zavadnutí nanáší vrstva štuku, která je již podstatně tenčí – okolo 2 až 3 milimetrů. Tradiční štuk je směs jemného prosetého písku a vápna. Štuk se vyhlazuje pomocí různě drsných hladítek až do finální hladké podoby. Chce-li zedník docílit opravdu hladkého povrchu, přidá do štuku sádru a jeho povrch vyhladí ocelovým hladítkem. Finálním povrchem může být vyhlazená vrstva čisté sádry.
Dalším jevem v našich podmínkách jsou omítky cementové, které začaly být populární až ve 20. století. Vzhledem k hydrofobním vlastnostem cementu se však v dnešní době od omítek na cementové bázi ustupuje. Prodyšná zeď převážně z cihel, kamene a vápna se vrstvou cementu uzavře a má tendenci zadržovat vlhkost, což má neblahé účinky na vnitřní konstrukce. Tyto destrukční jevy nemusí být navenek dlouhou dobu patrné, a tak se projeví až po čase, zato v plné síle.
Samotné omítání je odborná činnost, kterou si však do jisté míry lze na některé menší stavební zásahy docela dobře osvojit. Je třeba mít na paměti, že před jakoukoliv aplikací je nutné zdivo navlhčit, to je to typické ostříkávání zdiva malířskou štětkou. Pak můžeme nahazovat zednickou lžící maltu, na což je dobré si osvojit klasický zednický grif. Je potřeba vyvinout takovou sílu, aby malta ze zdiva nespadla nebo se naopak při větší síle neodrazila nazpět. Malta by také neměla být příliš hustá, protože je pak nahazování daleko namáhavější a nemá optimální přilnavost ke stěně. Naopak příliš řídká malta vytváří příliš tenkou vrstvu, a protože je v ní velké procento vody, při vysychání často praská.
Abychom měli omítanou plochu v rovině, je třeba nejdříve nanést maltové nebo dřevěné omítníky (viz obrázek). Na stěnu se nahodí svislé pruhy ve vzdálenosti cca 1 až 1,5 m a ty se srovnají ideálně do jedné roviny. Samozřejmě to neplatí tam, kde je zeď stará a zakřivená. To se pak omítka stírá pomocí krátké latě a pouze tak, abychom dodržovali její jednotnou tloušťku. Následně se malta mezi omítníky nahází lžící či fankou a poté se strhává pomocí horizontálních pohybů latí směrem nahoru. Při tomto postupu odpadává přebytečná malta, která se již mezi omítníky nevejde, na zem. Různé nerovnosti na stěně se pak uhladí pomocí hladítka a tím máme první vrstvu omítky – tzv. jádro hotovou.
Pokud chceme mít omítku hladší, jak je v obytných prostorách obvyklé, následuje vrstva štuková. Štuková malta je řidší a jemnější a na stěnu se aplikuje tzv. natahováním. Na kovové, plastové nebo jiné hladítko naneseme štuk a přiložíme hranou těsně ke stěně. V mírném sklonu pak na stěnu tlakem natáhneme tenkou vrstvu štuku. Pakliže máme takto nataženou větší plochu, přijde na řadu hlazení plstěným hladítkem. Celou plochu zkontrolujeme a nedokonalá místa vyplníme štukem dodatečně.
Opravy obkladů jsou obdobné jako opravy podlahových dlaždic. Poškozenou dlaždici opatrně vysekáme i s maltou pod ní. Obnažené zdivo pořádně vyčistíme, pokropíme vodou a tenkou vrstvou cementu, který necháme zavadnout. Poté naneseme na mokrou obkladačku trochu více malty, než je potřeba, a přitlačíme ji na místo. Obkladačku srovnáme pomocí dřevěných kolíčků nebo plastových křížků, které vložíme do spáry. Po zaschnutí kolíčky nebo křížky vyjmeme a spáry vyplníme spárovací směsí nebo řídkou cementovou směsí. Po zaschnutí obkladačku omyjeme houbičkou. Nejjednodušším soudobým způsobem je maltu pod obkladačkou pouze lehce přebrousit a dlaždičku na místo přilepit vhodným lepidlem.
Oprava stropních omítek na rákosovém podhledu
Předtím, než se pustíme do oprav omítek, si rozmyslíme, které všechny oblasti je nezbytně nutné opravit. Vnitřní omítky nahozené na rákosový podhled mohou vydržet celá staletí, avšak při poměrně krátké době zatékání začne rákos hnít a celý podhled se začne bortit. Pak je nutné degradovanou část podhledu včetně rákosových roštů shodit a zhotovit novou. Jak je vidět na obrázku, okraje podlepíme lepicí pěnou a podepřeme přes prkénko o podlahu. Tím zpevníme okraje, a budeme tak moci navázat okrajem novým. Nosné trámy se očistí a ošetří biocidem. Nové rákosové rohože se k nim připevní pomocí vrutů s velkými podložkami. Snažíme se rohože nepřitloukat, aby nepadala další malta a omítka. U zcela nových rákosových podhledů lze použít tradiční rákosníky – speciálně tvarované hřeby. Přes jednotlivé vrstvy rákosových rohoží se mohou natáhnout ocelové dráty, které celou podhledovou konstrukci zpevní. Takto připravený rákosový podhled očistíme od přečnívajících částí a můžeme nahazovat jádrovou omítku, na kterou přijde vrstva štuková a nakonec výmalba. U rákosových podhledů se většinou setkáváme s fabionem, který tvoří čtvrtkruhový přechod mezi stropem a stěnou místnosti. Tento přechod bývá u styku se stěnou ukončen polokruhovým profilem (oblounem) po obvodu celé místnosti. Při nahazování omítky je nutné plochu pravidelně vlhčit, aby nedošlo k jejímu popraskání.
Rekonstrukce fasády
Architektonická podoba fasády
Vlivem poválečných politicko-společenských událostí došlo k významným změnám také v architektuře. Na základě řízeného hospodářství byla unifikována velikost oken, a tak se například do starých malebných venkovských stavení osazovala rozměrově jiná okna. Tato okna nejsou většinou v proporcích s fasádou a mají úplně jiné členění než okna původní. S výměnou oken souvisela také celková rekonstrukce fasády. Rekonstrukce v drtivé většině případů zahladila stopy po architektonických detailech fasády. Zmizely šambrány, ostění, zdobení štítů a jiné zdobné prvky, které fasádě přidávají estetickou kvalitu, a které byly tak typické pro devatenácté a začátek dvacátého století. Nahradila je břízolitová slitá plocha bez detailu, která působí ve srovnání s původní fasádou tupým dojmem. Původní podoba fasády bývá často zaznamenána například na dobových fotografiích, a tak není příliš komplikované se vrátit k původnímu stavu. Pakliže takovou dobovou fotografii nemáte, stačí se porozhlédnout v okolí po typově podobném stavení se zachovalou fasádou a inspirovat se jím. Bylo obvyklé, že architektura staveb měla své charakteristické lokální podoby.
Fasádní omítky jsou prvním nárazníkem domu ve vztahu k povětrnostním podmínkám, tedy srážkám, slunečnímu záření a větru. Jejich stav se však nejvíce zhoršuje zanedbanou údržbou nebo špatně provedeným detailem. Největší zdroj vlhkosti pramení z oblasti soklu, dále nejvíce trpí oblast úžlabí a oblast kolem okapů obecně. Velký rozdíl je také v kvalitě použité malty. Známe příklady středověkých malt, které se prakticky v nezměněné podobě dochovaly do dnešní doby, a známe malty, které jsou tak nekvalitní, že za pár let samy odpadnou.
Způsob opravy tradiční omítky na cihelném zdivu je prostý. Máme-li před sebou omítku, která není historicky příliš zajímavá, postupujeme při opravě zhruba následovně. Poklepáním na plochy omítky zjistíme, kde je omítka již odchlíplá od zdiva. Následně tato místa otlučeme zednickým kladívkem až na zdravou omítku, která drží. Spáru mezi jednotlivými cihlami zhruba 1 cm proškrábneme, abychom získali kvalitní podklad pro nahození nové omítky. Při rozsáhlém poškození zdiva, například zatékáním, je možné, že jsou nevratně poškozené také lícové strany cihel. Tyto zvlhlé a měkké cihly otlučeme také a vzniklé prohlubně zaplentujeme drobnými úlomky například pálených tašek nebo cihel zpět do požadované roviny. Celou plochu následně důkladně očistíme koštětem a navlhčíme včetně krajů původní omítky, aby dobře přilnula k omítce nové. Nejdříve místo nahodíme řídkou vápenocementovou nebo kvalitní vápennou maltou, takzvaným „špricem“. Po zavadnutí této vrstvy již vyplníme maltou spravovaná místa klasickým způsobem pomocí latě a srovnáme s okolní omítkou. Následně celou plochu vyhladíme zednickým hladítkem. Poté postupujeme stejně jako u klasické štukové omítky. Na zavadlou jádrovou omítku natáhneme vrstvu štuku, který zahladíme kovovým nebo plastovým hladítkem. Probíhají-li tyto práce v létě na přímém slunci, je nutné plochy pravidelně vlhčit, aby nevysychaly příliš rychle a nepopraskaly.
