Zdroje soli, kterou je zdivo kontaminované, mohou být různé. Drtivá většina případů má však původ v lidské činnosti, která probíhala či probíhá v těsné blízkosti zdiva. Místnost mohla sloužit například jako sklad soli pro hospodářská zvířata nebo sklad různých chemikálií – dusičnanů, chloridu a solí, či byla v těsné blízkosti nějakého takového zdroje – například v blízkosti silnice oblast soklů domů atd. Sůl se šíří v konstrukcích procesem zvaným difuze. To znamená, že mají látky tendenci přecházet z prostředí se svou vyšší koncentrací do prostředí s nižší koncentrací. Látky difundují. Tohoto jevu se využívá i při odsolování zdiva. Odsolovat můžeme jak zdivo bez omítek, tak zdivo s omítkami. V případě silné koncentrace soli, jejíž výkvěty bývají silně zřetelné, se však doporučuje omítku otlouci, aby následná desalinizace byla co nejefektivnější. Poté zdivo navlhčíme, aby se co nejvíce soli rozpustilo, a následně nahodíme mikroporézní nasákavou omítkou. Tato omítka nasaje do sebe sůl tak, aby se poměr soli v nově spojených částech vyrovnal. Tento proces můžeme opakovat mnohokrát, dokud s výsledným odsolením nebudeme spokojeni. Pro historicky cenné omítky a pohledové lícové zdivo se používá směs na bázi buničiny a jílů. Na omítce, kameni a jiných pohledových materiálech nezanechává tato směs žádné stopy.
Zasolené zdivo bývá stále vlhké, protože sůl vodu váže (hygroskopická vlhkost). Proto je nutné dát pozor na interpretaci vzniku vlhkosti, jelikož bývá často chybná. Zdroj vlhkosti se hledá jinde a to má za efekt zbytečnou práci, která nevede k smysluplnému výsledku. Situace se zpravidla řeší tak, že se na vzorkové ploše aplikuje odsolovací proces a tím potvrdíte, či vyvrátíte předpokládanou příčinu vlhkosti. Po správném odsolení kontaminované oblasti se povrch samovolně vysuší. Pak lze aplikovat klasické vápenné malty.
