Již celé generace stavitelů aplikují klasickou omítku stejným způsobem. Tradiční dvouvrstvá omítka je schema, které se osvědčilo, a které prověřily celé generace uživatelů. Celou stavbou domu včetně aplikece omítek Vás může provázet přehledně strukturovaný průvodce Stavba domu svépomocí.
Nejužívanější vnitřní omítkou je štuková vápenná omítka, která se skládá ze dvou vrstev. První vrstva, tzv. jádro, je z vápenné malty, nanesené v tloušťce asi 1,5 cm. Po jejím zavadnutí se nanáší vrstva druhá, tzv. štuk, v tl. 0,2 až 0,3 cm. Tradiční štuk je z vápna a jemně prosátého písku. V dnešní době jsou již běžně dostupné různé druhy pytlovaných směsí.
Povrch štuku se uhladí hladítkem s plstěnou vložkou. Jestliže se přidá do štuku trochu sádry, má omítka hladší povrch a štuková vrstva rychleji tuhne. Sádrová omítka se provádí rovněž jako dvouvrstvá. První vrstva je z vápenné malty s přísadou sádry a druhá vrstva je sádrový štuk. Jeho povrch se vyhlazuje mosazným hladítkem.
Zatřená cementová omítka je jednovrstvá a hodí se pro podřadné místnosti. Její povrch se vyhlazuje dřevěným hladítkem. Tzv. pálená cementová omítka je dvouvrstvá. Jádro je z cementové malty tloušťky asi 1,5 cm a ce-mentový štuk tloušťky asi 0,2 cm se vyhlazuje čili „vypaluje“ kovovým hladítkem.
I když je omítání dosti namáhavé a obtížné, může neodborník při určité zručnosti provést některé jednodušší omítkářské práce sám. V první řadě se musí zdivo zvlhčit vodou (obvykle postříkat štětkou). Malta se nahazuje na stěny prudkým pohybem zednickou lžící. K nahození je nutné vyvinout větší sílu, protože při menší síle a tím i menší rychlosti by malta dobře nepřilnula ke zdivu a většinou by z něho spadla.
Malta musí mít správnou hustotu. Při nahazování hustší malty musíme vyvinout větší sílu k nahození, a proto je omítání hustší maltou namáhavější. Přilnavost hustší malty ke stěně je menší a kromě toho hustá malta vytváří na zdivu jakési kopečky. Řídkou maltou se naopak vytváří jen tenká vrstva, a protože je v ní více vody, při vydýchání často praská.
Je nutné, aby v maltě bylo předepsané množství pojiva, jinak malta při omítání špatně přilne a po zatvrdnutí není dost pevná a odolná. Proto se nesmí u omítek pojivem zbytečně šetřit. Při omítání je nutno dodržovat rovnou plochu ve směru svislém i vodorovném.
Rovná plocha se při omítání zajišťuje maltovými omítníky. Jsou to svislé pruhy omítky, vzájemně vzdálené 1 až 1,5 m, nahazované po celé výšce místnosti, či fasády; široké jsou na jedno nahození malty. Jejich povrch se vyrovnává hranou latě, která se posouvá nahoru a dolů a tlačí se k jedné straně. Povrch všech pruhů se zkontroluje- pruhy musí být rovné a svislé a v jedné rovině. To se obvykle hned nepodaří a v některém pruhu je třeba maltu ubrat a v jiném zase přidat. Potom se omítá mezi těmito pruhy a povrch omítky se srovnává latí, která se pohybuje po povrchu pruhů. Přitom se lať pohybuje střídavě doleva a doprava a současně se posunuje nahoru. Přebytečná malta se střásá do truhlíku. Prohlubeniny v omítce se uhladí dřevěným hladítkem. Takto se postupně omítají plochy mezi dalšími pruhy. Nanáší se tak první vrstva omítky, tzv. jádro.
Druhá vrstva, tj. vrchní, štuková, se zpravidla nanáší tzv. natahováním. Štuková malta bývá řidší než malta na jádro. Při natahování se nabere zednickou lžící na dřevěné nebo kovové hladítko, které se přiloží těsně ke stěně, mírně se skloní a v tomto sklonu se při mírnějším tlaku na stěnu nanese v tenké vrstvě na jádro. Po natažení větší plochy se štuková vrstva uhladí hladítkem s plstí. Jestliže některé místo zaschne rychleji, pokropí se mírně vodou, aby povrch omítky nepopraskal. Prohlubně, které vzniknou při nanášení štuku, se zaplní dalším nanesením štuku.
Někdy se na omítce na komínu objevují hnědé skvrny, které jsou prostoupeny dehtovými zplodinami z vlhkých sazí v komíně. Pak se doporučuje tuto omítku otlouci, spáry v komínovém zdivu vyškrábat do hloubky asi 3 cm, potom zdivo očistit koštětem, pokropit a omítnout cementovou maltou v poměru 1:3,5. Dříve, než vrstva malty zcela ztuhne, přetáhne se štukovou maltou a uhladí. Vyskytujíli se na omítce skvrny od ohně, kouře, zatékání, apod., pak se malba na poškozených místech seškrábne, omítka se řádně vymyje čistou vodou a po zaschnutí se doplní připravenou omítkovou směsí. Ještě čerstvý nátěr se buď zapráší stavební sádrou, nebo přetře řídkou sádrovou nebo vápennou kaší.
Na štukovou omítku lze v případě potřeby dále nanášet omítkové vrstvy různých odstínů, abychom docílili požadovaného efektu.
Finální výmalba
Různě pojaté povrchy interiéru obytných prostor byly vždy pod silným vlivem módních trendů. Obzvláště dnes, kdy tyto trendy určuje svévole všudypřítomných periodik, které by bez stále se měnících trendů neměly o čem psát. Při výběru barvy, či tapety se řiďte vlastní intuicí, nebo požádejte o radu praktikujícího architekta. Nemusíte však výběru barvy přikládat přehnanou důležitost. Veškeré malby jsou krokem vratným a je pravděpodobné, že se v průběhu Vašeho života ještě několikrát změní. Mezi vhodné postupy pří výběru barvy patří natření zkušebních ploch několika odstíny, mezi kterými se rozhodujete. Tento tip Vám může významně pomoci při výběru konečného odstínu, či tapety.
Před samotnou výmalbou nejdříve místnost pečlivě ukliďte a ochrannou fólií zakryjte veškerý nábytek. Poté můžete aplikovat chtěnou barevnou, či bílou malbu. Malby se obvykle natírají ve více vrstvách, záleží na typu výrobku.
Před každou výmalbou je nutné zajistit čistý hladký povrch. Existují různé druhy přístrojů na broušení povrchu. U staveb menších měřítek si vystačíme s hrubým brusným papírem, kterým vyhladíme omítku do požadované hrubosti. Smetákem očistíme povrch stěn, vyluxujeme, nebo zameteme prach a zbytky omítky. Poté můžeme nanášet základní nátěr, který nám povrch zpevní a dosáhneme jeho pomocí jednotného vizuálního působení povrchových úprav. Výmalba se aplikuje na standardně vyštukovanou místnost.
V případě renovace se sádrou, nebo štukem zahladí důlky po hřebících a ostatní nerovnosti, které by pak samotný barevný nátěr sám dostatečně nepřikryl. Trochu jinak se chovají různé podkladní materiály. Například u sádrokartonu počítejte s poměrně vysokou mírou savosti, čemuž lze předejít penetrací povrchu před výmalbou. V dnešní době, která hlavně v materiální oblasti volá po vysoké míře „dokonalosti a úplnosti,“ je běžné, že k docílení nadprůměrného stavu hladkosti povrchu máme v nabídce použít některou z prodávaných disperzních hmot, která se vyhlazuje pomocí ocelových hladítek. Stejně jako v případě sádrokartonu, tak i u ostatních podkladů se doporučuje stěnu nejdříve penetrovat. Tím snížíme míru savosti stěny a malba tak bude moci nerušeně a bez povrchových defektů zaschnout. Používají se k tomu opět různé speciální penetrace, i když v minulosti bohatě stačila obyčejná mýdlová voda. Tak jak bylo již několikrát zmíněno, nátěry se aplikují ve více vrstvách. Každá další vrstva logicky způsobuje sytější odstín. To platí jak u nátěrů, tak i u postřiků stěn. Existuje několik základních postupů, jak lze barvu na stěny nanášet. Mezi základní patří různě široké malířské štětky, válečky, nebo postřik. Ať už si vyberete jakýkoliv postup, nedoporučuje se tyto techniky kombinovat. Každá zanechává na povrchu typickou texturu a různé textury na jednom místě nepůsobí dobře. Efekt je vidět nejlépe při dopadu světla na povrch z velkého úhlu.
KNIHA STAVBA DOMU SVÉPOMOCÍ VÁS NAUČÍ:
• Jak postupovat krok za krokem od výběru parcely, přes úřady až po finální práce na domě.
• Jak se zorientovat v nabídce, srovnat ceny a získat dostatečný přehled o stavebních materiálech.
• Pomocí názorných obrázků a fotek pochopit jednotlivé stavební etapy.
• Jaké jsou základní zásady při navrhování, což Vás připraví na spolupráci s projektantem.
• Jak napravit základní poruchy stavby.
• …a mnoho dalšího.